Zajímavosti o parfémech
Věděli jste, že…?
Slovo parfém pochází z latiny a znamená „přes kouř“. První parfémy byly pravděpodobně kadidla, která lidé zapalovali při modlitbách v chrámech i domácnostech. Významný krok na cestě k parfémům dneška udělali Arabové, kteří vynalezli destilaci – díky ní bylo možné skladovat a převážet vonné látky, aniž by se zkazily.
O rozvoj evropského parfumérství se zasloužila Kateřina Medicejská, která přinesla do Paříže módu navoněných rukavic – původním cílem bylo potlačení zápachu zvířecí kůže. Nedostatečná hygiena té doby však přispěla k širšímu využití vůní.
Zlatá éra vůní začala před více než stoletím, kdy se mistři krejčí rozhodli dávat svým zákazníkům k novým šatům dárek – lahvičku parfému. Postupně zjistili, že kvalitní parfém je vyhledávanější než módní šaty a může být zdrojem zajímavých zisků. Tento trend přetrvává dodnes a prakticky neexistuje významnější módní návrhář či módní firma, která by nevytvořila vlastní parfém.
Hlavním městem parfémů je francouzské Grasse, kde působí přes 40 podniků vyrábějících vůně, mimo jiné Fragonard, Galimard a Molinard, které se pyšní více než 250letou tradicí.
Parfém obsahuje 18–30 procent vonných esencí a představuje nejsilnější a nejtrvalejší podobu vůně. Směs obsahující 8–18 procent vonných látek se označuje jako parfémová voda (eau de parfum); směs se 4–8 procenty vonných látek je toaletní voda (eau de toilette) a směs, která má 3–5 procent vonných látek, je kolínská voda (eau de cologne).
Než odborník na vůně vytvoří skutečně nový a kvalitní parfém, může to trvat i několik let; budoucí parfém má už ve fázi příprav určený název, cenu a cílovou skupinu zákazníků. Důležitou součástí parfému je atraktivní flakon.
Do 19. století se parfémy míchaly z vonných olejů rostlin a přísad živočišného původu. Postupem času byly drahé přírodní složky nahrazeny syntetickými. V současnosti se přísady živočišného původu používají jen výjimečně (do nejdražších parfémů).
Základními složkami klasických parfémů byly: ambra, což je extrakt ze spermií vorvaňů, který se sbírá z hladiny moří a před použitím se nechává tři roky uležet; pižmo (představuje nejintenzivnější vůni), což je výtažek z pohlavních žláz kabara pižmového (druh jelenovitých), který žije v Himálaji; a cibet, což je výměšek análních žláz cibetek (savců velikosti středního psa, žijících v Africe a Asii).
Při charakteristice a hodnocení vůní se používá následující členění: říká se, že parfém má hlavu (vonné látky svěží povahy, které se odpaří za pár minut), srdce (vonné látky, které se rozvinou po 10–15 minutách) a základ vůně (spodní tón, který tvoří nejstabilnější vonné složky).
Univerzální klasifikace vůní neexistuje; tzv. francouzský systém rozděluje vůně na citrusové, květinové, fougère (kapradinové), chypre (sladké), dřevité, ambrové a vřesové. Vůně jsou vnímány velmi rozdílně a při snaze o striktní kategorizaci vznikají rozpory.
Vyznívání vůní na pokožce ovlivňuje několik faktorů. Například mastnější pokožka drží vůni déle a na pokožce milovníka těžkých, kořeněných jídel působí vůně intenzivněji.
Rady:
Protože vůně stoupá směrem vzhůru, je vhodné nanášet si parfém například na paty nebo pod kolena. V posledních letech se však doporučuje nanášet vůně raději na oděv než na pokožku, protože ve většině parfémů byla zjištěna přítomnost toxických látek – ftalátů – které pronikají přes pokožku a poškozují zdraví (jak uvádí tisková zpráva Greenpeace z roku 2005, ve více parfémech byly koncentrace ftalátů až alarmující).
Otevřený flakon s parfémem se doporučuje spotřebovat do dvou let; po delší době dochází ke změnám ve složení vůně.
Parfém se neskladuje v lednici – nízké teploty poškozují jemnou rovnováhu vonných složek.